Tato stránka je vytvořena dle platných standardů jazyka HTML a CSS. Chcete-li ji vidět tak, jak je opravdu navržena, doporučujeme vám nainstalovat prohlížeč, který respektuje platné standardy.
Před určitou dobou jste si měli možnost na aerobicMANII přečíst o cvičení NIA.
Hned úvodem bych chtěla podotknout, že stejně jako u jógy nebo asijských bojových umění se nejedná pouze o cvičení (které je jen jedním, byť zásadním prvkem), ale v pravém slova smyslu koncept života a chování jak k ostatním, tak v prvé řadě k sobě.
Při své zářijové návštěvě Seattlu jsem chtěla navštívit i místní kurzy jógy, Pilates, non-impact aerobiku a vyzkoušet pokud možno i cvičení NIA. Kromě toho, že Seattle je jedno z nejkrásnějších měst, které jsem zatím navštívila, že vzduch tu voní mořem, všude je spousta zeleně, zvířat (bobři v parcích, mořští orli na pobřeží, nespočetně veverek a syslíků, sem tam sokol v arboretu a téměř v každé domácnosti pes a/nebo kočka) příjemných lidí a zajímavých míst, je to doslova a do písmene město pro lidi. Bezvadně fungující hromadná doprava a hlavně desítky cyklistických stezek využívaných samozřejmě i joggery a lidmi na kolečkových bruslích. Bez auta se tu, na rozdíl od většiny amerických měst, obejdete v pohodě.
Po několika návštěvách velice různorodých, ale vždycky zajímavých lekcí jógy a jiných typů cvičení, jsem konečně v jedné vegetariánské restauraci (kterých je v Seattlu momentálně přes třicet a některé jsou čistě veganské, což je pro člověka s intolerancí laktózy neboli alergií na mléčné výrobky, k nezaplacení, protože jídla, která jsem tu okusila, byla naprosto úžasná a výběr byl neuvěřitelně široký a pestrý) objevila letáček s informací o zahájení kurzů NIA v Seattlu a s pozvánkou na několik úvodních, jakýchsi "osvětových" nebo seznamovacích lekcí.
Úvodem musím předeslat, že na onu první lekci jsem se chystala asi týden před jejím datem a byla moc zvědavá, jak bude probíhat a jaký z ní budu mít pocit. Z některých náznaků z webových stránek organizace NIA jsem totiž příliš nadšená nebyla a přestože koncepce cvičení se mi zamlouvala od začátku, něco z filozofických zásad NIA mi upřímně řečeno připadlo jako vývar z Amwaye nebo Svědků Jehovových (aniž bych se nikoho z členů prvého nebo druhého chtěla předsudečně dotknout; prostě mi to jen připomnělo stejnou koncepci). Když ale onen den přišel, málem jsem na lekci nedorazila a hodně se rozmýšlela, jestli tam vůbec jít. Konala se totiž 11. září. Tj. v den, kdy jsem se vzbudila do nádherného rána a u otevírání freemailové adresy na Volnym jsem se (paradoxně z českého serveru) dozvěděla něco, čemu jsem vůbec nevěřila a nerozuměla. V tu chvíli se rozezvonily telefony, volali nám kamarádi a všichni jsme nevěřícně zírali na obrazovku a pozorovali hořící Dvojčata. Po třech hodinách už jsme to ale nemohli snést, navíc všude na ulicích se lidi zastavovali a ptali se ostatních, co tomu proboha říkají, spousta lidí měla starost o své blízké a známé, všichni tak nějak chtěli být spolu a najít odpověď na něco, čemu vůbec nerozuměli a nedokázali to pochopit. V tu chvíli jsem pochopila, jak pravdivá je věta, že jednou z nejmohutnějších lidských potřeb je potřeba smyslu jevů (silná leckdy tak, že smysl lidé vkládají i do jevů, které jej nemají).
Ten úvod jsem, jak uznáte, nemohla vynechat. Dorazila jsem do tělocvičny, kde se normálně cvičí asijská bojová umění a kde probíhají i kurzy břišního tance. Přijela jsem tam autobusem, kde se do řeči dávali cizí lidé, prošla parkem, kde nikdo nevenčil psy, protože všichni byli přišpendlení k obrazovkám a rádiu, nejen doma, ale i v kavárnách, hospodách, restauracích…. A stejně jako asi osm dalších zájemců o NIA jsem si připadala provinile. Upřímně řečeno, nevěděla jsem ani přesně proč. Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala mezinárodní vztahy, dovedla jsem si docela přesně udělat obrázek nejen o pozadí útoků, ale i pravděpodobném vývoji událostí, takže jsem na rozdíl od mnoha lidí okolo neměla strach z apokalypsy, ale věděla, že přišla prostě jen docela velká krize (ovšem stejně jako spousta Američanů, modlila, aby prezidentovi jeho okolí nedovolilo jakoukoli zbrklost). Přesto jsem věděla, že tohle nebylo o množství nebo míře, ale tentokrát se sáhlo na základní principy a pravidla hry. A to už bylo trošku něco jiného. Nicméně Susan (Certified Blue Belt Nia Instructor), cvičitelka, která cvičení NIA do Seattle jako profesionální lektorka nově přinášela a v podstatě zaváděla seattelskou pobočku, si té určité nepatřičnosti byla vědomá a hned na úvod nám řekla, že hodina bude tentokrát koncipovaná jako "Dancing for Peace." Syn Susan Tate žije v New Yorku a ona se těsně před lekcí tím zacpaným éterem konečně provolala a dozvěděla se, že je v pořádku, ačkoli bydlí jen kousek od WTC. Její dcera měla ten den letět přes letiště J.F. Kennedyho do Jižní Afriky, ale let byl naštěstí v Dallasu včas zastaven. Susan tím pádem dobře věděla, o čem, mluví, když nám řekla, že by moc ráda, aby hodina vyzněla jako poděkování a určitá forma modlitby, jako tanec pokory a vděčnosti.
O hudbě i základních rysech tance vycházejícího z jógy, tai-či, taekwondo a jiných asijských bojových nebo pohybových umění, zkombinovaných s prvky volné inspirace, etnického i moderního tance a částečně jazzu, jste se mohli dočíst v předchozím článku. Já jen zopakuji, že velký důraz se klade na to, aby veškerý pohyb vycházel ze stabilizované polohy těla a cvičící si po celou dobu uvědomovali odkud kam směřuje energie jejich rukou, nohou i trupu. Před cvičením se místnost důkladně vyvětrá, často se prodchne na chvilku zapálenými vonnými tyčinkami nebo aromatickým olejem (eukalyptus na pročištění, zelený čaj na mírnou stimulaci). Ačkoli jsou v místnosti zrcadla a některé části cvičení se provádějí před nimi (pomáhají při kontrole těch pohybů, kde je správné provedení důležité z anatomického hlediska – viz Zakázané cviky), většina choreografie využívá celého prostoru sálu a zhruba polovinu lekce člověk jednak na základě impulzu od cvičitele, ale především tak nějak přirozeně protančí se zavřenýma očima.
Nejdůležitějším rozlišovacím prvkem techniky NIA je dělení pohybů na ty, které vycházejí z naší vnitřní energie (kdy se vztahujeme ke svému okolí nebo zůstáváme sami v sobě) a ty, u nichž se naopak snažíme energii z okolního prostředí přijmout. To souvisí s průběžně, ale vůbec ne rušivě a hlavně pokaždé v souvislosti s jinou svalovou skupinou, připomínaným pevným držením zádových a břišních svalů. V celé řadě nejrůznějších póz a pohybů jsem si tak měla šanci pokaždé znovu uvědomit, že základ veškeré ladnosti pohybů i důkladného a klouby nezatěžujícího provedení cviku nebo série cviků je zdravé a vhodně zapojované zádové svalstvo. Bez něj páteř o končetiny plápolají a hlavně člověk (na rozdíl od většiny aerobního cvičení) při tanci nebo snaze o jakous takous choreografii zjistí, že se spíš cuká a přechod mezi pohyby připomíná drhnoucí mašinku.
Stejný důraz se klade na rozlišení primárně mužských a ženských pohybů. Jak už psala Jitushe, mužský princip energie se většinou projevuje pevnými a důraznými pohyby nohou (tím získáváme potřebné zakotvení trupu) a přesnými pohyby paží, které mají všechny konkrétní (ale u každého individuální) výchozí i konečný bod, takže si máte šanci uvědomit, jak umíte "hospodařit" se svou energií a silou a do jaké míry dokážete osvědčit přesnost a soustředění. Přitom se ovšem nikdy "nezamykají klouby," drasticky nepropínají kolena a nepřepínají svaly při úkrocích, výpadech nebo plijé. Ženské pohyby jsou naopak měkké, lektor (a v tom byla Susan skutečně úžasně vynalézavá) vás vede plastickými představami kyprosti, tepla, lehkosti a plynulosti pohybu rukou, zápěstí a prstů (vynikající proti RSI ze psaní na počítači!). Díky vhodně voleným sériím pohybů se ovšem naštěstí nerozpliznete do stran jako měňavky a neustále je vám v drobných náznacích připomínáno, že břišní a zádové svalstvo má být pevné a přitom pružné. Úplně pak zapomeňte na zběsilé rotace nebo krkolomné úhly. Jen pro formu připomínám, že při tom všem neustále tančíte! Díky tomu, že se o cvičení a fyzioterapeutickou hodnotu jednotlivých technik poměrně dost zajímám, musela jsem uznat, že ačkoli NIA působí jako naprosto volné a jakoby impulzivní cvičení, vznikající spontánně, tady a teď, choreografie i struktura lekce jsou zatraceně podrobně a profesionálně promyšlené (viz Základy teorie aerobiku). Odráží se v ní poslední trendy anatomického a neuromuskulárního výzkumu a přitom se s pokorou inspiruje východními bojovými uměními, jogínskou cestou a prvky společnými tancům a pohybům, které najdete u všech etnik (ta při tanci a cvičení nikdy nedělala to, co by jim bylo nepříjemné, bolelo je a nevycházelo z jejich emocí). Není divu, že vzniklo tak, že Ron, bývalý tenisový hráč, jednou náhodou zašel do sálu, kde cvičila špičková závodnice v high-impact aerobiku Debbie a zeptal se jí, proč u všeho tak příšerně skáče a mrská sebou. Zamysleli se nad tím a z prvotně Non-Impact Aerobic se postupem času vyvinula Neuromuscular Integrative Action. Zkratka zůstala po celou dobu stejná (NIA).
NIA, neboli Neuromuscular Integrative Action (pohyb zapojující svaly i nervy) vás na celou dobu cvičení úplně pohltí. Zaměstná vaše tělo i mysl. Vždycky jsem tvrdila, že na cvičení si chodím vyvětrat hlavu, protože zvlášť dance aerobic nebo master step vám mozek zaměstnají natolik, že všechny ostatní problémy a myšlenky prostě mezi tím urputným soustředěním se na koordinaci a správné provedení nemají šanci. Tady je to ovšem něco jiného. Ne, že by některé části choreografie nebyly poměrně náročné. Pokoušíte-li se např. sjednotit mužské pohyby kyčlí a nohou a ženské pohyby vršku trupu, hlavy a rukou, uvědomíte si, jak pravdivě to vypovídá o schopnosti smířit mezi partnery, ale i v sobě mužské a ženské prvky, které jdou sice proti sobě, ale paradoxně se stýkají a v určitém bodě do sebe přecházejí nebo se do sebe "překlápějí" (známý princip jin a jang). Lekce ale spíš připomíná procházku ilustrovanou knížkou, kdy vás cvičitel ke správnému provedení neustále vede nebo spíš provází (absolutně se tu nedá mluvit o nějakém předcvičování nebo striktní instruktáži) tak, že ve vás evokuje nejrůznější představy jevů, věcí a vůní, které důvěrně znáte a můžete se s nimi ztotožnit (např. míchání medu, opatrná kočka, přesuny na šachovnici, košacení stromu, švihnutí prutem) a navíc vás upamatuje na spoustu věcí nebo situací, které třeba znáte z dětství nebo z okolí, ale dlouho jste je na sobě a v sobě neokusili. Po lekcích NIA máte pocit, že jste dorazili z cesty kolem světa, protože jste se představami a mnemotechnickými pomůckami dostali na poušť, do džungle, do řeky, ale taky k rumpálu na jihočeské chalupě.
Velkou roli hraje hudba, která vás nejen vede, ale i jakoby obklopuje. Namíchaná je opět zdánlivě emotivně a spontánně, ale ve skutečnosti velice sofistikovaně. Navíc tím, že řada skladeb vychází z rytmů a melodií přírodních národů (některé zpracoval Sting nebo Paul Simon, ale většina pochází přímo od tradičních, nezávislých hudebníků), projeví se přirozená rytmika a gradace, které choreografie velice dobře využívá (např. u rozčesávání vzduchu, vztahování se ke světlu, převalování písku nebo přitahování břemene) a pohyby tak skutečně nabývají nejen na intenzitě a rozsahu (nevěřila jsem, když jsem po hodině najednou vedle neuvěřitelné lehkosti začala cítit lehkou únavu paží a lýtek, jak jsme si vlastně zaposilovali!), ale vstupuje do toho i citová a tvořivá složka, kdy máte tendenci zpívat nebo křičet a máte k tomu také vzápětí prostor a příležitost. A dokonce i takový studený čumák jako já s tím absolutně neměl problém.
Celá koncepce NIA spočívá v tom, aby si člověk uvědomil svou mysl a tělo, aby si uvědomil, že je součástí svého prostředí, aby se v tom okamžiku "měl rád a byl k sobě pozorný," vnímal se i lidi a věci okolo jako něco, co se vztahuje k vám a k čemu se naopak nějak vztahujete a vymezujete vy. V jednu chvíli jsme se měli na chvíli dotknout rukama a jakoby se vzájemně odrazem od druhého roztočit. Kdo se na to necítil, měl možnost se toho (stejně jako zpívání, broukání nebo výkřiku při výpadu) neúčastnit. Když jsem se dotkla jedné paní vedle mě, rozzářila se a řekla mi, že mám úžasně chladné ruce. Mám problémy s krevním oběhem a extrémně studené prsty za KAŽDÉHO počasí jsou moje stará bolest, kterou v první řadě vnímám jako nepříjemnost a otravu. Při podání ruky většinou zaregistruji údiv toho druhého, protože jako Mrazík jsem skutečně i uprostřed čtyřicetistupňových veder. Překvapeně a lehce ironicky jsem tedy řekla, že já to zase za tak úžasné nepovažuji. Protože ale bylo ten den horko, paní mi vysvětlila, že ty chladivé ruce pro ni byly na dotek tak příjemné, že na ni zaúčinkovaly jako osvěžující sprcha. V tu chvíli mi došlo, do jaké míry člověk na všechno pohlíží skrze svou vlastní osobu a pocity a jak dokonale většinou vytěsňuje ty ostatní nebo okolí jako takové. Uvádím to tady proto, že přesně o tom pocitu uvědomění si jak sebe, tak ale i okolí, jehož jsme součástí, celá NIA je a že mi paradoxně tenhle zážitek pomohl vcítit se do pocitu Ameriky toho dne.
Na závěr bych se chtěla zmínit ještě o jednom principu NIA, o kterém jsme si po lekci povídali, protože v koncepci NIA lekce začíná už příchodem do sálu a osobním kontaktem cvičitele (tady bych si dokonce dovolila použít slova "učitele" nebo "průvodce") s každým příchozím a končí až po jakési dobrovolné diskusi po hodině, kdy se lidé nejen ptají na nejrůznější rady, ale často prostě jen ventilují svoje pocity ze cvičení a mluví o tom, co a proč jim nejde (s čímž v USA naprostá většina lidí nemá potíže a podotýkám, že na hodině se mnou byli Američané černošského, indiánského, pákistánského, čínského i francouzského původu, takže spíš než o "národnostní dispozice" jde o zvyk a prostředí, které vás k tomu podněcuje a učí vás to už od malička). Jakmile totiž cokoli z choreografie nestíháte, nedaří se vám, nepochopíte nebo vám "jde proti srsti," nikdo vás, jak vás lektoři dopředu i v průběhu hodiny upozorní, nenutí se přemáhat a velmi rychle si všimnete, že většina lidí se tím řídí. Prostě zde funguje logika: Když k těm nohám nejsem schopen přidat předváděný (tady spíš "nabízený") pohyb rukou se vším všudy, raději budu jednu složku pohybu dělat pořádně a ruce si zkrátka domyslím po svém, než abych se stresoval tím, že to nezvládám zkoordinovat a namísto toho, abych si cvičení užíval, své tělo a vystresovanou psychiku cpal do jakési škatulky přesně definovaného pohybu. Navíc, jak mi řekla Susan, která vystudovala něco jako naši Fakultu tělesné výchovy a sportu, pak dělala trenérku, posléze (ve svých čtyřiceti!) studovala fyzioterapii a východní směry, každý instruktor NIA klade větší důraz na jinou stránku NIA. Někdo připojuje i krátkou modlitbu, jiný se naopak zaměřuje víc na polostacionární formy posilování, někdo víc mluví, jiný spíš cvičící obchází a jemně opravuje jejich pozici nebo pohyb.
Každopádně se vám u NIA ale nestane, že byste dorazili na lekci, která je předem do puntíku naplánovaná a z jejíhož scénáře se neuhne. Susan (a prý i ostatní certifikovaní lektoři NIA) vždycky pracují s konkrétní skupinou lidí, kteří na tu kterou lekci přijdou a s jejím konkrétním a momentálním naladěním, s energií a "náturou" každého jednotlivého člověka a současně s energií celé skupiny. Na základě toho přizpůsobují tempo, strukturu i charakter hodiny. Aniž bych chtěla působit jako chodící billboard, musím říct, že ze všeho, co jsem v rámci fyzických aktivit v USA poznala, mě NIA, tahle rozumně a s mírou namíchaná směs východního a západního poznání, oslovila nejvíc. NIA je skutečně o lidech, ne o cvicích.
